wz
letadla vrtulníky technika jednotky zbraně knihy filmy ostatní
 Stručná historie války ve Vietnamu

Vietnamská válka je i dnes u nás neznámý konflikt. V letech socialismu nám byla vietnamská válka předkládána jako příklad americké imperialistické agrese, která byla spravedlivě potrestána vietnamským lidem, samozřejmě vedeným komunistickou stranou. Američané se ale nesnažili získat nové území, pouze zabránit rozšíření komunismu na celou Indočínu (někdy ovšem při své snaze zabránit šíření komunismu podporovali režimy horší než byli komunisté, tím nemám na mysli přímo jihovietnamskou vládu, i když ta asi také nebyla nic moc).

V roce 1945, po kapitulaci japonských vojsk v Indočíně, se k moci dostal Ho Či Minh a jeho politicko-vojenská organizace Viet Minh. Francie se nehodlala vzdát své předválečné kolonie a po skončení vyjednávání vypuklo mezi Viet Minhem a francouzkými jednotkami ozbrojené nepřátelství. V této době došlo k dělení Vietnamu, kdy Ho Či Minh přestěhoval svou vládu do Hanoje a Francouzi ustanovili svou koloniální vládu v Saigonu. Od roku 1946 do roku 1954 bojovali Francouzi se spojeneckými vietnamskými jednotkami proti Viet Minhu. Tato válka skončila francouzkou porážkou u Dien Bien Phu. Po porážce u Dien Bien Phu a na základě dohod v Ženevě ukončila Francie svou koloniální správu Indočíny. Zároveň "Ženevské dohody" rozdělily Indočínu na tři části - Kambodžu, Laos a Vietnam. Vietnam se současně dělil podél sedmnácté rovnoběžky na VDR na severu a na jižní republiku, jejíž vládu pomáhali ustanovit Francouzi. Podle těchto podmínek mělo rozdělení trvat dva roky, poté se počítalo s volbami, z nichž by vzešlo rozhodnutí, zda bude země znovu sjednocena či zůstane rozdělena. Signatáři Dohod byly pouze Vietnamská demokratická republika a Francie. Dohody nepodepsaly USA ani delegace Jižního Vietnamu.

Během roku 1956 se na území Jižního Vietnamu objevily skupiny komunistických guerill - pozdější Viet Cong. Jejich vytvoření bylo ulehčeno tím, že po roce 1954 došlo k rozsáhlé migraci obyvatel z VDR do jižního Vietnamu a naopak. Tito partyzáni začali podnikat útoky na vojenské i civilní cíle a zahájili kampaň zastrašování obyvatelstva. K volbám nedošlo a na Sever proudilo z ČLR a SSSR stále více zbraní. Ho Či Minh se chystal k tažení na jih a Viet Cong mu měl vytvořit podmínky k převzetí moci.

V červenci 1954 jmenoval císař Bao Dai prvním premierem jižního Vietnamu proamericky orientovaného Ngo Dinh Diema. Prezident Eisenhower schválil program vojenské pomoci Jižnímu Vietnamu a američtí poradci začali po Francouzích postupně přebírat úkoly spojené s výcvikem saigonských jednotek. V roce 1955 dal Diem ve zmanipulovaných volbách sesadit císaře, vyhlásil Vietnamskou republiku a stal se jejím prvním prezidentem. V srpnu 1959 se konaly v Jižním Vietnamu druhé parlamentní volby. I když Diemova strana zvítězila, v zemi se začaly ozívat hlasy proti Diemově politice poznamenané korupcí. Toto byl počátek politické nestability v zemi a zárodek převratů. Počet amerických poradců neustále vzrůstal, ale partyzánům se i tak dařilo citelně zasahovat a unikat. Konvenčí způsob boje, ke kterému byla armáda cvičena, nevyhovoval specifikům partyzánské války. Ta vyžadovala pohyblivost a rychlé manévry menších jednotek. Ke zvýšení pohyblivosti byly koncem roku 1961 vyslány do Vietnamu první letky vrtulníků a transportních letadel.

Letouny C-123 se ihned zapojili do postříku džungle defoliantem Agent Orange. V první fázi šlo o oblasti s koncentrací Viet Congu mezi Bien Hoa a Vung Tau. Později byl zbaven vegetace pás kolem kambodžské hranice, kudy docházelo Ho Či Minhovou stezkou k infiltraci jednotek Viet Congu a později NVA (pravidelná severovietnamská armáda). V oblastech zbavených vegetace bylo možné lépe sledovat přesuny nepřátel. Postřiky byla také ničena úroda na polích v oblastech kontrolovaných Viet Congem. Je jasné, že u rolníků žijících v těchto oblastech nebyli Američané nijak populární.

V únoru 1962 dorazili do Vietnamu Zelené barety z 5.skupiny Sil zvláštního určení (5.SFGA), kteří začali výcvik ve vedení partyzánské války a prováděli výcvik horských kmenů. Do poloviny roku 1964 měli Američané ve Vietnamu 259 vrtulníků, transportní a lehké pozorovací letouny. Počet mužů dosáhl výše 25 000, stále se však jednalo o pomocné síly a instruktory. Vysílání nových poradců nemohlo přinést zvrat v konfliktu. Do Vietnamu bylo potřeba dostat plně vyzbrojené jednotky.

Záminkou pro jejich vyslání se stal "incident v Tonkinském zálivu". 2.srpna zachytil torpédoborec USS Maddox na radaru tři severovietnamské torpédové čluny, blížící se v bojové formaci. Američané se nechali rádi vyprovokovat a čluny potopili. O dva dny později došlo údajně k dalšímu napadení torpédoborců Maddox a Turner C.Joy. I když celá událost nebyla dodnes uspokojivě osvětlena a Američanům nevznikly žádné škody, odhlasoval Kongres rezoluci o Tonkinském zálivu, opravňující prezidenta použít v jihovýchodní Asii sílu proti agresorovi. Prezident Johnson nařídil na základě rezoluce bombardování cílů ve VDR a rozhodl o vyslání plně vyzbrojených a bojeschopných jednotek do jižního Vietnamu. Válka vstoupila do fáze tzv. amerikanizace.

Počátkem března přerostly odvetné nálety na Severní Vietnam v masívní leteckou ofenzívu "Rolling Thunder". Zároveň v Da Nangu přistály první jednotky Námořní pěchoty (USMC), další vrtulníky a bojová letadla. Pomoc přišla právě včas, neboť na konci jara připravoval nepřítel Vietnamskou republiku týdně o prapor pěchoty a okresní město. V květnu 1965 se do Vietnamu přemístila první jednotka US Army, 173. výsadková brigáda. V létě 1965 byly pod kontrolou Viet Congu již rozsáhlé oblasti. V těchto oblastech přeměnili povstalci vesnice na své opěrné body. Velitel MACV (Velitelství vojenské pomoci, Vietnam) gen.Westmoreland dostal proto rozkaz zapojit vojska do boje s nepřítelem, bude-li o to požádán jihovietnamskou armádou (ARVN). Zároveň začaly proti oblastem obsazeným Viet Congem operovat strategické bombardéry B-52. Dorazily další americké jednotky jako 1.pěší divize "Big Red One" nebo 1.brigáda 101.výsadkové divize "Screaming Eagles".

V srpnu a září došlo k celkové eskalaci bojů a příslušníci Viet Congu a NVA se objevovali ve stále větších počtech. Komunisté se snažili dosáhnout svého cíle dříve než sílící americké jednotky převezmou iniciativu. V září se začala přemisťovat do země 1.jízdní divize (aeromobilní) disponující 443 vrtulníky. Jak název napovídá, byla divize přepravována vzduchem a to včetně těžkého dělostřelectva. Klíč k boji s partyzány spočíval ve schopnosti dopravit vojska do bojového kontaktu s nepřítelem a tatáž vojska odtud odvézt zpět. Takovou schopnost měl pouze vrtulník. Válka ve Vietnamu si proto vysloužila přívlastek "válka vrtulníků". Vrtulník byl používán k přepravě vojsk, techniky i zásob, k průzkumu, jako sanitní nebo jako létající dělostřelectvo (raketami vyzbrojené vrtulníky tzv. gunshipy). Americká strategie spočívala také v systému základen. Divize byly rozmístěny na silně opevněných základnách, menší základny v síle praporů a rot byly umístěny v odstupech v okolí větších základen. Druhá řada těchto základen byla umístěna tak, aby mohly podporovat dělostřelectvem jedna druhou a také jednotky v poli. Z těchto základen operovaly jednotky pátrající po přítomnosti nepřítele. Na základnách vládla nuda, kterou Viet Cong zpestřoval občasnými minometnými a raketovými přepady nebo pokusy o dobytí základny.

Na podzim 1965 došlo k významnému střetu v údolí Ia Drang, když vojáci 1.jízdní a ARVN rozprášili tři pluky NVA. Porážka znamenala pro komunisty šok. Do bitvy na Ia Drangu neutrpěli porážku takových rozměrů. Rok 1965 byl v této válce velmi důležitý. Koncem roku bylo v zemi 185 000 Američanů a díky jejich angažovanosti nedrželi komunisté iniciativu tak pevně v rukou. Hanoj již nemohla podceňovat sílu amerických vojsk a musela počítat s tím, že i nadále poroste. Úměrně s tím se zvyšovala sebedůvěra a bojeschopnost ARVN. Přesto byla ARVN Američany podceňována a nebyla do "amerických" akcí nasazována ve větším měřítku (to se vymstilo po odchodu Američanů). Vzrostl také počet náletů na VDR. Karta se začala pomalu obracet a ofenzíva komunistů byla prakticky zastavena.

V roce 1966 přijeli do Vietnamu další jednotky, 25.pěší divize "Tropic Lighting", 4.pěší "Ivy Division", 11.tankový pluk "Blackhorse Regiment" a 199.lehká pěší brigáda, vytvořená přímo pro službu ve Vietnamu. V letech 1966 a 1967 prováděli Američané hlavně vyčišťovací operace v oblasech kontrolovaných partyzány. V roce 1967 byla provedena jedna z největších akcí ve Vietnamu, operace "Junction City", které se zúčastnilo 45 000 mužů. Tyto vyčišťovací operace ale nebyly stoprocentně úspěšné, protože nepřítel po bitvě na Ia Drang netoužil po žádném dalším velkém střetnutí a většinou, pokud to bylo možné, se stáhl do Kambodže nebo Laosu. Na konci roku 1967 měly USA ve Vietnamu 485 000 vojáků a vybojovaly si znatelnou převahu. Vítěztví se zdálo na dosah. Za dveřmi ovšem byla "ofenzíva TET", zlom ve Vietnamské válce.

Svátky TET jsou obdobou našich Vánoc a Nového roku. Předehrou k TET ofenzívě bylo obklíčení základny USMC a SF v Khe Sanh na severu země. 21.ledna 1968 obklíčily základnu dvě divize NVA a základna musela být zásobová letecky. Obklíčení základny mělo patrně sloužit k odvrácení pozornosti od nadcházející TET ofenzívy, v případě dobytí mělo být americkým Dien Bien Phu.

Vlastní TET ofenzíva vypukla v noci z 30. na 31. ledna, když vojáci VC a NVA porušili příměří a zaútočili na většinu důležitých měst a vojenských základen v Jižním Vietnamu. Hanoj si od útoku slibovala vyprovokování protivládního a protiamerického povstání. To se ale nekonalo.Intenzita bojů byla různá, ve většině měst byli komunisté do dvou týdnů poraženi. Nějtěžší boje byly v Saigonu a hlavně v bývalém císařském městě Hue, které drželi komunisté přes měsíc.

Po porážce partyzánů ve městech směřovala hlavní pozornost k obklíčené základně. 6000 obránců bylo po celou dobu obklíčení pod těžkou dělostřeleckou palbou. Zásobovací letouny provedly přes 1000 vzletů. 1.dubna byla spuštěna operace "Pegasus", vedoucí k rozbití blokády. Akce trvala 14 dní. Po rozbití blokády následoval tradiční ústup komunistů do Laosu a Kambodže. Zdálo by se, že Američané dosáhli dalšího vítěztví. Možná ve Vietnamu, nikoliv však v USA. Američné, přesvědčovaní že se válka blíží ke konci, se divili jak velkou akci dokázal "poražený" nepřítel provést. Zároveň s tím se ptali, jak dlouho ještě válka potrvá a kolik bude stát životů. Mírové hnutí narůstalo, veřejnost již nehodlala dále podporovat pokračování bojů. Přesně to si Ho Či Minh přál a v toto směru mu vyšla "ofenzíva TET" na jedničku. Bylo zastaveno bombardování VDR a v květnu začaly v Paříži předběžné mírové rozhovory. Prezident Johnson oznámil, že nebude kandidovat ve volbách a 5. listopadu se prezidentem stal Richard Nixon, slibující voličům stažení vojsk z Vietnamu. V červnu 1969 byla odstartována tzv.vietnamizace konfliktu, postupné stažení amerických vojsk. V lednu 1970 byla provedena nejvýznamnější akce od TET ofenzívy. Spojenci překročili kambodžskou hranici a zabavili značné množství materiálu, např. 200 nákladních vozidel, 18 000 kg výbušnin a miliony nábojů. Americká vojska již neprováděla žádné větší akce a pokračovalo jejich stahování. Pokračovaly také mírové rozhovory, ale komunisté dobře věděli, že Američané opustí Jižní Vietnam tak jako tak. 27.ledna 1973 byla podepsána " Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu". Přes uzavření dohod prováděl Viet Cong dál teroristické útoky. Válka pokračovala dál pouze bez účasti USA a ostatních spojenců. Celá fraška skončila v dubnu 1975 kdy byl během měsíce Jižní Vietnam komunisty "osvobozen".